Od malička všichni vyrůstáme na příbězích, kde je svět poměrně přehledný. Dobro má laskavou tvář, zlo je chamtivé, hrubé nebo směšně nafoukané. V pohádkách stačí pár vět a víme naprosto přesně, kdo je padouch. Trautenberk chce všeho nejvíc a krade Krakonošovi. Kazisvět škodí všem okolo prostě jen proto, že může. Dorota Máchalová propadne peklu, protože je zištná, falešná a nezáleží jí na životě ostatních. Každé díte nemá sebemenší problém rozlišit, kdo je dobrý a kdo špatný. Komu fandit a komu se smát. Všechno je morálně čitelné a jasné.
A přesto se u mnohých v dospělosti schopnost rozlišovat dobro a zlo najednou rozplývá. Lidé obdivují, hájí a podporují osobnosti v politice i mimo ni, které se chovají manipulativně, jsou hrubí a pomstychtiví, útočí na slabší a ohýbají si realitu dle potřeby. Osobnosti, které naprosto odpovídají definici pohádkového padoucha, a přesto za nimi nějakou záhadou stojí dav podporovatelů a voličů.
Nenaučili jsme se rozpoznávat zlo, které se maskuje jako dobro.
Jedním z důvodů může být to, že pohádkové zlo je velmi často přehnané, okaté, je to ve své podstatě umělecká karikatura. Skutečné zlo však nebývá tak přímočaré. Nechodí v černém plášti, nekřičí, že chce moc pro sebe. Nenechává zavírat lidové hrdiny do šatlavy. Moderní manipulátor mluví o ochraně lidí, o bezpečí, o spravedlnosti. Představuje se jako zachránce, jako ten, co vyřeší právě tento váš problém. A právě tady se naše pohádková intuice rozbíjí. Naučili jsme se rozpoznávat zlo, které je otevřeně sobecké. Nenaučili jsme se rozpoznávat zlo, které se maskuje jako dobro.
Mnoho lidí přitom k těmto osobnostem netíhne proto, že by byli sami zlí. Spíše proto, že jsou lidé. Bojí se. Jsou unavení. Mají dluhy a těžko vyjdou od výplaty k výplatě. Mají pocit, že svět je příliš složitý a příliš rychlý. Když někdo nabídne jednoduché vysvětlení, jasného viníka a rychlé řešení, působí to jako úleva. Najednou dává chaos smysl. Najednou existuje příběh, ve kterém je jasno, kdo je „my“ a kdo je „oni“. Lidský mozek miluje jednoduché příběhy, protože šetří energii a snižují nejistotu.
Strach navíc oslabuje kritické myšlení. Když se cítíme ohroženi, ať už ekonomicky, kulturně nebo bezpečnostně, hledáme ochranu. Ten, kdo mluví sebejistě a slibuje pořádek, může působit jako pevný bod v rozbouřeném světě. Emoce pak převáží nad fakty. Rozhodnutí se často nerodí z analýzy, ale z pocitu. Rozum pak jen dodatečně hledá argumenty, aby volbu ospravedlnil. Tento mechanismus dnes navíc výrazně posilují sociální sítě a uzavřené informační bubliny, takzvané echo chambers. Algoritmy lidem stále dokola ukazují obsah, který potvrzuje jejich názory, strachy a emoce. Člověk pak snadno získá pocit, že jeho pohled sdílí „všichni kolem“, zatímco odlišné názory začnou působit jako něco cizího nebo nepřátelského.
Možná je navíc problém i v tom, že současná politika často nenabízí výrazné alternativy, které by na lidi působily skutečně důvěryhodně a morálně pevně. Mnoho voličů antisystémových nebo populistických stran nevnímá demokratické strany jako výrazně lepší možnost, protože i tam vidí politiky spojené s kauzami, klientelismem, osobními selháními nebo alespoň různými morálními škraloupy. V jejich očích pak nevzniká střet dobra a zla, ale spíše pocit, že „všichni jsou stejní“. A právě v takové atmosféře se snadno prosazují ti, kteří dokážou nejhlasitěji mluvit o změně, hněvu a boji proti systému, i když sami často používají stejné manipulativní mechanismy. Jenže právě tehdy je nejdůležitější neztratit vlastní hodnotový kompas.
Možná totiž nejde o hledání dokonalého politika, ale spíše o schopnost rozpoznat rozdíl mezi člověkem, který společnost uklidňuje, kultivuje a snaží se ji spojovat, a tím, kdo vědomě pracuje s frustrací, prohlubuje rozdělení a proměňuje emoce lidí v nástroj vlastního vlivu a moci.
Sdílejte tento článek na svém profilu:
