Poslední díl podcastu Kuby Horáka 1 pojednával mimo jiné o tématu změny z politologického hlediska. Celá myšlenka ve mně poměrně dost zarezonovala a rozhodnul jsem se sepsat vlastní komentář k tomuto konceptu.
Lidé nevolí změnu proto, že by přesně věděli, co chtějí. Volí změnu, protože už nechtějí to, co mají. Tento paradoxní postoj se objevuje před každými volbami, ať už komunálními, parlamentními nebo prezidentskými. Vzduchem létají hesla o “spálené zemi”, “drahotě”, “nové naději”, “novém začátku”, zkrátka o “změně” (zdravím marketéry do SPD). Rozladění ze současného stavu žene voliče do náruče opozice, často k těm, kteří slibují pravý opak všeho, co reprezentoval dosavadní režim.
Změna se stává komoditou. A čím větší frustrace, tím větší extrém prodává.
Proč lidé touží po změně?
Za naléhavým voláním po změně se většinou neskrývá chladná analýza, ale spíše směs frustrací, únavy a pocitu, že věci dlouhodobě nefungují tak, jak by měly. Nejde jen o politické preference, o pravici nebo levici. Spíše jde o existenciální potřebu zlomit status quo a konečně se pohnout z místa. Nevěříme už tomu, co máme, ale ještě přesně nevíme, čemu chceme věřit dál. Proto je změna tak lákavá. Je to prázdný list papíru, do kterého si každý propisuje vlastní naděje.
Patří sem především ekonomická nejistota, vysoké ceny, nízké platy a stagnující životní úroveň, zejména u specifických skupin obyvatelstva, jako jsou senioři, obyvatelé venkova a menších měst či regiony s trvale nízkou životní úrovní. Svou roli určitě hraje i sociální únava např. z přetíženého zdravotnictví, nekvalitních služeb, zkostnatělého školství a všudypřítomné byrokracie. Přidává se i pocit nespravedlnosti, kdy elity si žijí “svůj život”, zatímco obyčejný člověk tahá za kratší konec a zákony jako by platily jen pro někoho (tady mi nejde do hlavy, jak elektorát Andreje Babiše vytrvale přehlíží všechny jeho etické a ekonomické hříchy, které jsou plivancem do tváří “obyčejných lidí”). Pak je tu i kulturní nejistota, genderové obavy, woke kultura, změny ve školních osnovách, cizí jazyky všude kolem. A nakonec bezpečnostní obavy, migranti, kriminalita, válka na Ukrajině, a k tomu všemu permanentní podprahový strach živený politiky, kteří ho bravurně využívají jako mocné zbraně na cestě za mocí.
Co v nás změnu spouští a proč jí věříme
Touha po změně je asi přirozenou lidskou reakcí na dlouhodobé napětí, nejistotu a pocit ztráty kontroly. Když máme dojem, že nemáme kontrolu nad svým životem, toužíme po nějakém činu nebo akci. Někdy stačí drobná změna jako třeba nový účes. Ale v politice to bývá spíše změna režimu, zásadní zlom, který má navodit pocit, že se svět znovu rozběhne správným směrem a nám se bude dařit opět dobře (tato nostalgie často rezonuje se seniory, kteří iracionálně vzpomínají na totalitní dobu, kdy se každý měl dobře nebo minimálně stejně jako všichni ostatní).
Navíc čím méně systému rozumíme, tím více ho budeme chtít zjednodušit. A právě to nabízí politici, především v řadách populistů, kteří úspěšně pracují s emocemi deprimovaných obyčejných lidí. Jasné příběhy, zřejmý viník, silná slova jako “spravedlnost”, “národ”, “pořádek”. Tato slova v nás probouzejí důvěrně známé pocity a vytvářejí dojem, že znovu získáváme kontrolu nad světem, který se nám pod rukama rozpadá.
Extrém jako iluze akce
Z minulosti známe mnoho případů, kdy frustrace ze současného stavu přivedla k moci radikální či extrémní síly. Donald Trump využil frustraci běžných Američanů z globalizace, ztráty pracovních míst, pocitu “zrazené Ameriky”. Nabídl sebe jako silného lídra, jasné nepřátele (média, elity, imigranti atd.) a jednoduché heslo “MAGA”, které dokázalo mobilizovat tolik lidí, kteří mnohdy ani nevěděli, za co vlastně bojují a co ona “změna” reprezentuje. V Evropě samozřejmě hráli nebo hrají stejný playbook Babiš, Orbán, Fico nebo třeba Marine Le Pen, kteří vytěžují témata národní bezpečnosti, imigrace nebo ochrany tradičních hodnot ve snaze označit stávající liberální garnitury za viníky všech těchto problémů, které se přímo dotýkají obyčejných lidí.
Změna jako placebo
Je to smutný a zároveň hluboce ironický fakt, že politická změna bývá často spíše symbolickým gestem než skutečným řešením. Vytváří iluzi progresu, ale málokdy přináší hmatatelnou změnu do života těch, kteří ji nejvíce očekávali. Skutečné systémové změny, ať už jde o zlepšení životní úrovně, funkční reformu školství, odpovědnou ekologickou strategii nebo realistický přístup k migraci, to vše vyžaduje čas a trpělivost. Nejde je zvládnout během jednoho volebního období, často ani během jedné dekády. Přesto i povrchní změna nabízí voličům krátkodobý pocit, že znovu drží kormidlo, i když loď ve výsledku stejně neopustí přístav.
Tohle ale může být nebezpečný mechanismus, protože změna, která nenese výsledky, přináší ještě větší frustraci. A čím větší frustrace, tím větší ochota jít ještě dál. Ještě radikálněji. Ještě nebezpečněji. Nevím, kam se tato dynamika posune v budoucnu, ale zatím to spíš vypadá jako cyklus bez konce: nespokojení voliči smetou liberálně demokratickou vládu a v naději na zásadní změnu dají šanci populistickému extrému. Během jeho vlády ale postupně zjistí, že se jejich situace nezlepšila. Následuje zklamání, apatie, neúčast u voleb nebo opětovná volba změny na druhou stranu kyvadla. To opět otevírá cestu zpět pro prozápadní a umírněnou politiku, která však v příštím kole znovu narazí na vlnu nespokojenosti. A kolečko se točí dál, jen s jinými jmény a jinými sliby.
Změna jako vědomý proces, ne impuls
Touha po změně je hluboce lidská. Ale její síla může být zároveň nebezpečná, pokud se opírá jen o emoce, bez vhledu do reality. Změna, která nepočítá s následky, může být horší než setrvání ve stavu nepohodlí. Potřebujeme změnu, která bude nejen jiná, ale i promyšlená a srozumitelná. Jinak zůstaneme uvězněni jako běžící křeček v nekonečném kolečku emocí a volby se stanou jen rituálem naděje, která se nikdy nenaplní.
1 https://herohero.co/jakubhorak
Sdílejte tento článek na svém profilu:
