Moderní demokratické státy čelí ve 21. století výzvám, které se na první pohled jeví jako pozvolné, nenápadné a legální. Za fasádou běžného politického provozu, kampaní a veřejných debat se však může odehrávat systematický proces rozkladu demokratických principů. V tomto článku se snažím popsat své vidění toho, jak lze i v relativně stabilní a svobodné společnosti pomalými, těžko postřehnutelnými krůčky dospět až k momentu, kdy hlas lidu v referendu či jiném typu hlasování poslouží jako poslední dílek skládačky autoritářského převratu. Nejde přitom o konspirační hypotézu, ale o realistický scénář, který již v různých formách proběhl v několika zemích.
Eroze společenské důvěry ve stát a instituce
Prvním a většinou velmi nenápadným krokem směrem k oslabení demokratického systému je narušení důvěry občanů ve státní instituce, morální autority nebo např. veřejnoprávní média. Tento proces nezřídka začíná aktivitami populistických politiků, oportunistických jednotlivců nebo skupin, které sledují vlastní prospěch či zájmy cizích mocností. Zneužívají přitom existující slabiny systému, jako jsou korupční kauzy, pomalá justice nebo byrokratická neefektivita, a staví se do role těch, kdo přinášejí “pravdu” a “změnu”. Využívají přitom strach, frustraci a deziluzi obyvatel z vývoje společnosti. Podobný postup můžeme v současné době vidět asi nejhlasitěji u Filipa Turka (jeho 100x omílané “… a Dozimetr nikdo neřeší…” budiž univerzální odpovědí prakticky na vše, a jeho voličská základna tyto narativy slepě papouškuje do svých bublin) nebo dlouhodobě např. u Tomia Okamury, který doslova dovedl znásilnění pojmu “přímá demokracie” k absurdní dokonalosti.
Pravým mistrem této taktiky je samozřejmě Andrej Babiš, který dokázal hnutí ANO a jeho elektorát vybudovat díky bravurně zvládnuté disciplíně politického marketingu. Úspěch Andreje Babiše však nelze přičítat jen schopnosti manipulovat s veřejným obrazem. Využil synergii několika faktorů – silného finančního a podnikatelského zázemí a také mediálního impéria, které mu umožnilo alespoň částečně formovat veřejný diskurz dle svých potřeb. Dále Babiš (stejně jako ostatní populisté) využívá frustrace širokých vrstev obyvatelstva z tradičních politických elit a nefunkčního systému, a také dovedně pracuje s jazykem, který působí ‘lidově’ a ‘autenticky’, a zároveň poskytuje voličům iluzi bezpečí, pořádku a jednoduchých řešení. Jeho polarizační narativ jasně rozděluje na “my” (slušní obyčejní lidé), a “oni” (zkorumpovaní politici a elity). To vše umožnilo Babišovi konsolidovat moc a vytvořit zdánlivě novou formu hnutí, která však v jádru využívá klasické znaky populistické manipulace.
Zpochybňování objektivity soudů, nezávislosti veřejnoprávních médií, kompetentnosti vědců a odborníků se čím dál častěji stává součástí každodenního narativu. S pomocí moderních technologií a sociálních sítí se tyto útoky šíří rychlostí, se kterou tradiční instituce nedokáží – abych tak řekl – ani smykem držet krok. Výsledkem je informační chaos, v němž lidé začínají tápat, ztrácejí důvěru v jakýkoliv reálný výklad reality a čím dál častěji inklinují k tzv. “alternativním pravdám” (dezinformacím, polopravdám a konspiracím, které potvrzují jejich vnitřní pocity, nikoliv fakta).
Tento stav je ideálním prostředím pro manipulaci. V okamžiku, kdy společnost přestává věřit vlastním institucím, je připravena naslouchat komukoliv, kdo nabídne jednoduchá řešení na složité problémy, a to bez ohledu na pravdivost nebo důsledky. Tak začíná proměna demokratické diskuze v bojiště propagandy.
Polarizace společnosti jako mocenský nástroj
Na oslabenou důvěru ve státní instituce logicky navazuje další krok: polarizace společnosti. Politika, která vytváří nepřítele, se stává nástrojem upevnění moci. Místo snahy o konsenzus a kompromis se prosazuje logika boje: buď jsi s námi, nebo proti nám. Tato taktika rozděluje veřejnost na nesmiřitelné tábory, kde přestává fungovat běžná mezilidská komunikace a dominuje emocionální, konfrontační diskurz.
Polarizaci podporují média, zejména ta alternativní a sociální sítě, kde algoritmy zvýhodňují obsah, který vyvolává silné emoce jako strach, hněv nebo pohoršení. Diskuse se mění v hádky, fakta jsou relativizována, a místo racionální debaty nastupuje ideologická válka. Lidé se uzavírají do svých informačních bublin (tzv. “echo chambers”), kde jsou potvrzovány jejich představy a obavy, zatímco protinázory jsou vnímány jako útok.
Zvláštní roli v tomto procesu hrají tzv. kulturní války – spory o hodnoty, identitu, historii, národní suverenitu či genderová a etnická témata (v současnosti intenzivně využívaná zejména v USA, kde slouží jako hlavní nástroj k mobilizaci voličských skupin a k udržení trvalého pocitu kulturního a ekonomického ohrožení). Politici, kteří tato témata zneužívají, neřeší reálné problémy, ale vytvářejí dojem, že brání společnost před fiktivním nepřítelem.
Polarizovaná společnost je méně schopná obrany proti manipulaci, nedokáže se sjednotit, její energie se spotřebuje v interním konfliktu. A právě to je prostředí, v němž jsou lidé ochotni odevzdat své demokratické pravomoci ve jménu “záchrany národa” nebo “obnovení pořádku”. Spojené státy americké jsou příkladem země, kde se tento proces odehrál v plné síle. Polarizace zde byla cíleně živena politickými aktéry, médii i vlivovými skupinami po dobu několika dekád. Od éry tzv. Tea Party (pravicově-konzervativní hnutí činné od roku 2007) až po prezidentské kampaně Donalda Trumpa se výrazně prohloubily rozdíly mezi jednotlivými částmi společnosti. Nejen na základě ideologie, ale i kulturních a geografických odlišností. Algoritmy sociálních sítí, ale i cílené dezinformační kampaně sehrály roli při rozkladu společenského konsenzu. V důsledku toho je dnes americká společnost rozdělená do míry, která ztěžuje jakýkoliv pokus o celonárodní dialog nebo efektivní vládnutí.
Hybridní válka a zahraniční vliv
Ve chvíli, kdy je společnost vnitřně rozdělená, dezorientovaná a ztrácí důvěru ve své instituce, přichází ke slovu další dimenze – hybridní válka. Ta neprobíhá prostřednictvím konvenčních zbraní, ale skrze informace, ekonomické nástroje, kybernetické útoky a destabilizující vlivy. Cílem není okamžité vítězství, ale systematické oslabování protivníka skrze dlouhodobou erozi jeho stability, soudržnosti a důvěry obyvatelstva.
Hybridní válka je v tomto ohledu nenápadná, ale o to nebezpečnější: nedochází k okupaci území, ale k okupaci myslí obyvatelstva.
Zahraniční mocnosti, které sledují své geopolitické zájmy, velmi často využívají kombinaci technologií, sociálních sítí a masmédií k šíření dezinformací, posilování extremistických proudů a podkopávání důvěry v demokratické procesy. Tato hybridní strategie se nezaměřuje jen na destabilizaci jednotlivých vlád, ale také na dlouhodobé přeformátování společenských hodnot a norem. Cílené útoky míří např. na mladé lidi nebo naopak na důchodce, jiné okrajové skupiny obyvatelstva i třeba konkrétní regiony, města apod..
Zahraniční vliv tak často působí jako katalyzátor pro vnitřní rozklad. Pod rouškou obrany tradičních hodnot nebo národní identity jsou skrze sociální sítě masově šířeny narativy, které oslabují jednotu společnosti a činí ji náchylnou k manipulaci. Hybridní válka je v tomto ohledu nenápadná, ale o to nebezpečnější: nedochází k okupaci území, ale k okupaci myslí obyvatelstva.
Jedním z nástrojů této strategie může být i snaha dosáhnout změn ve skutečných strukturách lokální moci – například prostřednictvím referend či ústavních změn, které mohou být veřejnosti předkládány jako „vůle lidu“, ale ve skutečnosti slouží k prosazení cizí agendy. Jakmile je společnost dostatečně oslabená a zmatená, může být ochotná hlasovat ve vlastní neprospěch, aniž by si to uvědomila. Příkladem tohoto scénáře budiž bezpochyby Brexit, který ukázal, jak snadno lze zneužít mechanismus přímé demokracie (zdravím Tomia) ve chvíli, kdy je veřejné mínění dlouhodobě vystaveno informační manipulaci. Roky budované narativy o ztrátě suverenity, přemíře regulací z Bruselu nebo údajné hrozbě migrace vytvořily živnou půdu pro rozhodnutí, které zásadně změnilo budoucnost Spojeného království. V prostředí polarizované a nejisté společnosti stačilo využít jednoduchých sloganů a emocionálních výzev, aby se těsnou většinou schválil krok, který by za jiných okolností byl pro mnohé nepřijatelný.
Referendum o Brexitu se tak stalo vzorovým případem, jak hybridní vliv, kombinující mediální kampaně, manipulaci s daty a cílené emoce, může ovlivnit zásadní rozhodnutí společnosti, aniž by plně chápala jeho důsledky. Postupem času začala mezi obyvatelstvem Spojeného království převládat deziluze. Podle průzkumů veřejného mínění (viz např. agentura YouGov 1), většina Britů s odstupem několika let litovala výsledku referenda. Ztráty na ekonomickém růstu, složitější obchodní vztahy, ztížený přístup mladých lidí ke studiu a práci v zemích EU, stejně jako pokles mezinárodního vlivu země vedly k přehodnocení dřívějšího rozhodnutí. Z Brexitu se tak stal příklad rozhodnutí, které bylo přijato na základě emociálně manipulativní kampaně, ale jehož důsledky byly dlouhodobě negativní a obtížně zvratitelné.
Od demokratických principů k autoritářství
Postupné oslabování důvěry, radikalizace veřejného prostoru, manipulace skrze digitální média a zahraniční vlivy vedou k situaci, kdy je veřejnost unavena konfliktem a ochotná přijmout autoritářské řešení jako východisko z chaosu. V této fázi se začínají objevovat silné vůdčí osobnosti, které slibují návrat pořádku, stability a identity. Výměnou za to žádají více pravomocí, méně kontroly a větší loajalitu.
Zatímco dříve by návrhy na omezení pravomocí parlamentu, nezávislosti soudů nebo svobody médií byly vnímány jako skandální, v nové realitě jsou obhajovány jako „nutná obrana demokracie“. Postupně se mění pojetí základních hodnot jako svoboda slova, rovnost před zákonem, pluralita názorů. Tyto principy se začínají relativizovat ve jménu „národní bezpečnosti“, „tradičních hodnot“ nebo „ochrany před vnějšími hrozbami“. K ovlivňování medií doporučuji např. článek na The Atlantic, který popisuje Donalda Trumpa držícího playbook Viktora Orbána 2.
Demokratický rámec se tak může stát pouhou kulisou, za níž se odehrává faktický nástup autoritářství. Dříve demokratické instituce zůstávají formálně zachovány, ale jsou zbaveny svého obsahu nebo jsou zcela marginalizovány. Veřejnost, vyčerpaná a znejistělá, často tuto změnu nejen toleruje, ale aktivně podporuje.
Tento přerod se neodehrává ze dne na den. Je to proces, který může trvat roky, během nichž se demokratický stát mění k nepoznání, a to často s plným vědomím a za souhlasu svých občanů. Dovolte mi prosím citát ze Star Wars: “So this is how democracy dies, with thunderous applause…”.
Jak se tomu bránit?
Nástup autoritářství skrze demokratické procesy není nevyhnutelný. Přestože v tomto článku popisuji hrozivý scénář postupného rozkladu svobodné společnosti, zároveň naznačuji i možnou cestu odporu. Klíčem je bezesporu prevence, tedy včasné rozpoznání varovných signálů a aktivní obrana základních hodnot demokracie. Myslím, že v České republice stojíme momentálně na hraně útesu, ale stále ještě držíme křehkou rovnováhu.
Prvním krokem je důsledná a dlouhodobá podpora kvalitního vzdělávání. Kritické myšlení, mediální gramotnost a schopnost rozlišovat mezi informacemi a dezinformacemi by měly být základními pilíři vzdělávacího systému. Stejně tak je důležitá obnova důvěry v instituce prostřednictvím transparentnosti, spravedlnosti a důsledného postihu korupce či zneužívání moci.
Dále je třeba posilovat občanskou společnost a nezávislá média. Podpora novinářů, hlídacích psů, organizací a komunitních iniciativ zajišťuje, že veřejný prostor zůstává pluralitní a živý. Je také nutné revidovat fungování sociálních sítí a algoritmů, které dnes výrazně formují veřejné mínění. Z mého pohledu by bylo nejlepší nějaké nařízení Evropské komise ke kompletní deanonymizaci sociálních sítí. Už se o tom zmiňuji v jednom z předchozích článků o Andreji Babišovi. 3
Odpovědnost však nespočívá pouze na politicích a institucích. Každý občan má v demokracii svou roli. Zajímat se o veřejné dění, klást otázky, ověřovat informace, zapojovat se do komunitního života. Demokracie není stav, ale proces. A tento proces vyžaduje neustálou pozornost a aktivní účast všech, kteří chtějí žít ve svobodné a otevřené společnosti. 10-20% radikalizované společnosti samo o sobě nedokáže pohnout ledy. Je to mlčící většina, která uvolní prostor autoritářským tendencím, populistům a demagogům. Pokud chce demokracie přežít, potřebuje aktivní podporu těch, kteří ještě neztratili víru ve svobodu a právní stát.
Aby zlo zvítězilo, stačí, aby dobří lidé neudělali nic…
(Edmund Burke)
1 https://yougov.co.uk/politics/articles/51484-how-do-britons-feel-about-brexit-five-years-on
2 https://www.theatlantic.com/ideas/archive/2025/03/trumps-press-freedom-hungary-orban/682060/
3 https://www.stradal.cz/komentare/myslenkovy-vlak-k-prezidentske-volbe/
Sdílejte tento článek na svém profilu:
