Včera večer jsem měl to štěstí sedět v jednom pražském klubu na velmi komorní debatě, kterou vedl skvělý novinář Petr Honzejk s Mons. Tomášem Halíkem. A v průběhu debaty mě opět zasáhla jedna myšlenka, která mě trápí už velmi dlouho.
Mám pocit, že české společnosti chybí morální elity. Autority, které by nás dokázaly posouvat. Nikoliv však ekonomicky, ale spíše duševně, morálně a doslova civilizačně. Za elity považuji ty, kteří se nebojí otevřeně a nepopulisticky hovořit o problémech dnešní doby, upozorňují na rizika a zároveň optimisticky hájí demokratické a základní lidské hodnoty, mají vizi a nebojí se zodpovědnosti. Ne ti, kdo slepě sledují trendy, moc či byznys, ale ti, kdo svým postojem a slovy tvoří etický kompas společnosti.
Po roce 1989 takové elity vznikly. Lidé, kteří vyšli z disentu, často pronásledovaní nebo věznění, se po revoluci stali vůdčími osobnostmi, reprezentujícími demokratické a prozápadní hodnoty. Jejich hlas znamenal pro většinu národa něco víc než jen politiku, znamenal naději, zodpovědnost a směr.
Těžké časy rodí silné osobnosti, silné osobnosti pak vytvářejí období prosperity, které však může postupně oslabit charakter společnosti a ta se pak znovu propadá do náročných časů, ve kterých může znovu vyrůst a získat sílu morální elita národa.
Dnešní doba tyto autority neztratila úplně, ale jsou mnohem vzácnější a jejich hlas není tak silný. Místo nich v prostoru často dominují celebrity, marketing, mediální bubliny a populismus. Neříkám, že nejsou lidé, kteří by mohli morální elitu tvořit. Jen je možné, že tlak konzumního, pragmatického světa je silnější než tlak svědomí.
Připomíná mi to jedno úsloví. Říká se, že těžké časy rodí silné osobnosti, silné osobnosti pak vytvářejí období prosperity, které však může postupně oslabit charakter společnosti a ta se pak znovu propadá do náročných časů, ve kterých může znovu vyrůst a získat sílu morální elita národa. Taková, která dokáže znovu připomenout a hájit základní lidské hodnoty jako něco, o co stojí za to bojovat.
Pokud nemáme morální elity, ztrácíme orientaci. A to nejen v otázkách politických či ekonomických, ale především v těch společenských, kulturních a etických. Jejich nečinnost nebo slabý hlas ve veřejném prostoru vytváří prázdné místo, které okamžitě zaplňují populisté a lidé schopní ovládat masy podle svých vlastních zájmů. V lepším případě jde o zájmy čistě osobní či byznysové, v tom horším o zájmy cizích mocností. Společnost pak riskuje, že se stane pouhým souborem izolovaných individuálních zájmů a ztratí schopnost utvářet širší konsensus. Lidé přestávají hledat odpovědi v hodnotách a ideálech a místo toho se obracejí k pohodlí, konzumu a povrchním jistotám.
Má tohle řešení jiné než že si opět projdeme cyklem období krize, ze které opět vzejde něco dobrého? Myslím, že se nelze spoléhat na to, že se ve veřejném prostoru objeví nový spasitel. Musíme se neustále snažit kultivovat prostředí, ve kterém mohou nové elity vzniknout či vyniknout. To například mimo jiné znamená vychovávat mladou generaci k tomu, že skutečná autorita nespočívá v počtu followerů, ale v odvaze nést odpovědnost, připomínat hodnoty a postoje, které nikdy nebyly samozřejmé, a vytvářet prostor pro upřímný, otevřený a morální veřejný dialog.
Sdílejte tento článek na svém profilu:
